Dáme si kafe jo! Sladíš?


Boboš, těší mě!


Já jsem tady u paničky na webce. Mám ji moc rád, ale někdy mě štve. Sedává u takového stojánku a má na něm nějaké ostré barevné jehličky, ty mě píchly. Ale v ruce drží nějaká dřívka, hezky to klape. Někdy jí to dřívko upadne a protože má plné ruce těch dalších, tak to hned nezvedne. No a to je chvíle pro mě. Seskočím z mé pozorovatelny a už si packama podávám to lehunké nic. Dobře se kouše a lítá jako divé. Ale panička hned vyletí za nama oběma. No, co by jí to udělalo, kdyby mi to nechala na hraní. Má jich tolik. Vždyť ona si taky hraje, usmívá se u toho a často sklouznou její očička z krajkování i na mě. Mám to rád, hudba tiše hraje, je klid a můžu dřímat. Sedí u toho moc dlouho a pak si sundá brýlky, pohladí mě, pohladí kraječku a jde si hrát s něčím jiným.


Někdy si hraje u počítače a taky moc dlouho. A to já vždy spím pod tou kolotočovou židlí, taky někdy vedle u koše na papíry. Tak se stalo, protože jí asi pomáhám mě pověsila na internet. Jsem její velká láska, má pro mě vždy chvilku na pochování, pohlazení. Mám svůj obývák. Velký balkon. Je zasklený a já tam mám velký ušák s košíkem a kožešinu. Mám 2,5 roku, vážím 6 kg a tak se tam vždy schoulím a ráno se nemohu dočkat, až spolu posnídáme. To pak můžu zas já do jejího obýváku.
Ale od jara do podzimu jsem na zahradě a panička tam za mnou denně chodí. Když už musí někam odjet, tak to jsem samoživitel. Ale naučil jsem se to a tak se to dá vydržet. Panička jezdí ještě za svým tátou daleko. Až do Chomutova. Toho znám, už u nás na Hradčanech byl 2x. Ale já se pak na paničku moc těším a vyhlížím každé autíčko. Až konečně přijede to její. A pak se moc kočkujem a mazlíme. Asi to má taky ráda, když ji čumáček schoulím pod bradu. Vždycky se jí lesknou očíčka a kutálí korálky. Vážně se máme rádi.











Pojď dál