Tak a bydlím v Opavě

Jako vzácné zboží jsem byl naložen i s mým proutěným košíkem na přední sedadlo. Ani jsem nebyl připoutanej. Odjeli jsme z Hradčan už napořád. Panička byla moc smutná, já vyděšený. Na vození se v autě jsem nebyl zvyklý. Ale v domečku už byli jiný lidi a měli psa. Tak jsem jen koukal, jak paničce tečou korálky a byl sticha. Krčil jsem se v košíka a nevěděl co se děje. Když naše autíčko předjíždělo náklaďáky, to jsem se moc bál, najednou vedle mého okénka bylo něco velikánského a velký kravál. Ani jsem nedutal. Panička mě moc často hladila a říkala neboj.

Jeli jsme moc dlouho, já už jsem si potom zvykl a začal se dívat i ven. Byl jsem moc hodný, protože asi šlo o něco moc vážnýho. Pod sedadlem jsem měl bedýnku, ale ani jsem nečůral. Pak jsem spinkal a panička měla klid na šoférování. Asi to umí dobře.

Zastavila odpoledne až u nějakého paneláku. Byl moc pěkný, ale já to vůbec neznal a tak jsem se úplně třásl, co se bude dít. Byl jsem přece jenom ještě mladý trdlo. Panička mě vzala do náruče, pevně stiskla, já zatnul tlapky okolo krku a šli jsme dovnitř. Pak po schodech a ona odemkla nějaké dveře. Křesla i gauč jsem poznal a tak šup za něj. A nevylezl.

Když jsem za dlouho našel odvahu, vydal jsem se na průzkum. Některé věci jsem dobře znal. Sedačku v kuchyni, lednici a jiné. Ale vůbec jsem nemohl vyběhnout na verandu a do zahrady. Jenom tu byl balkon. To jsem z něj viděl človíky, jak chodí dole. Pomalu jsem se zabydloval. Byl jsem moc zvědavý.

Panička musela pořád něco opravovat v novém bytě a chodily tu takové velké boty. Řemeslníci. Já je viděl jen od spodu. Nahoru jsem ani nekouk a vždy se schoval za gauč. Tam ani panička nemohla. Když jsem byl sám doma, tak jsem koukal na ulici. Pořád se něco dělo, jezdily auta. Jednou jsem brzy ráno vypadl z balkonu. Na beton. Jsem dost těžký a tak jsem hlavičkou klepnul o zem a rozkousl tlamičku. Krev mi zaschla, ale strachy jsem seděl pod autem a čekal co se bude dít. Když panička vstala, tak mě šla uvítat na balkon a já tam nebyl. Volala z balkonu a já se jí ukázal pod autem. Přiběhla dolů a já jí letěl naproti. Moc jsem plakal a utíkal s ní do 1. patra. Pak jsem měl pár dní celý čumák modrý.

Brzy nasněžilo, koukal jsem na ty hromady sněhu jak blázen. Naše autíčko nebylo ani vidět. Už jsem byl opatrný, ale po čase jsem chodíval po zábradlí. Panička byla zrovna doma a mě se na zasněžené římse smekla noha a už jsem letěl. Pod balkonem byla velikánská hromada sněhu a tak jsem se jen rychle schoval. Pán na chodníku prozradil, že teď vypadla nějaká velká kočka a že je tam pod tím autem. Ale to jsem byl natošup doma.

Balkon se zasklil a já měl svůj obývák. Bylo tam teplo, koukat jsem ven mohl, ale už bylo po promenádách. Byla hrozná zima, sněžilo až do dubna a taky pěkně mrzlo. Ale já měl svůj kožišinový košík v ušáku a můj kožíšek pěkně zhoustnul. Přes den jsem si lebedil u paničky a večer chodil spinkat na balkon.

Panička si vyzvedla autíčko ze servisu, teď už bylo nebesky modré a zase mě v náručí odnesla do košíku na přední sedadlo. Hrůzou jsem jen mňoukal. Měl jsem obojek, abych neutekl. Stejně jsem vlítl na zadní okno. Přijeli jsme k zahrádce za městem a já jsem seskočil na trávník. Utíkal jsem až do kůlny a tam se schoval za prkna pod podlahu. Strachy jsem tři dny nevylezl. Bylo to všechno cizí. Panička mi tam dala misky, ale pak mě stejně musela za kožich vytáhnout. Schoval jsem se do skleníku a tam ji pozoroval. Opravdu pomalu jsem se vzpamatovával. Kdyby tady byla Maximka, ta by mě to naučila nebát se a lítat po stromech. Do chaloupky jsem dostal můj košík a místo na knihovně jsem zabral jako porozovatelnu. Vždy jak se něco šustlo, byl jsem nahoře. V sousedních zahrádkách bylo koček i kocourů. Jeden kocour to pořád zkoušel chodit k mé misce, ale já jsem byl proti nim obr a tak jsem rvačku o mé území vyhrál.

Pomalu jsem si zvykal, že to je moje území a byl jsem tam pánem. V létě bylo hrozný vedro a já pořád v kožichu. Udělal jsem si pelíšek pod černým rybízem, ani mě nebylo vidět. Koukal jsem na ptáčky a klepala se mi brada. Jen skočit, ale panička se vždycky zlobila a dělala ty, ty, ty. Ale jinak se smála, když jsem si jí lehnul zrovna pod rýč a chtěl se mazlit. Moc mi to chybí, když není na zahrádce se mnou celý den.

Už se večer ochlazovalo a já spal častěji v chaloupce. Na knihovně, tedy mé pozorovatelně jsem viděl na obě strany. Větračkou na cestu okolo zahrádek a na druhé straně jsem měl dveřmi dokořád přehled o zahradě. Ve skleníku se nám narodily 4 malá klubíčka. Chodily mi na piškotky. Ale přiblížit jsem se nemohl, byla tam velká máma a všichni dohromady hrozně píchali. I oni povyrostli a na podzim se nastěhovali do chaloupky a dělali tam děsný binec. Pod válendou si z ubrousků a igelitových rukavic dělali pelech a za skříň chodili jako do bedničky. Jak to panička objevila, to byl kravál. Musela všechno vystěhovat, ježourky vyprovodit a chatku celou umýt. Pak už bývaly dveře zavřený a já se hned stěhoval zase do svého obýváku v paneláku. Začla zima. Ale byla divná, vůbec nesněžilo, ale panička už měla zahrádku zazimovanou. A doma v bytě se mi taky moc líbí.

P.S. Začal březen, normálně za kamna vlezem. Ale ta zima prý normální nebyla. Tak jsem dostal obojek, pevně se chytil paničky okolo krku a už jsem se vydal na výlet. No moc jsem plakal, celý panelák to slyšel. Vždyť já vůbec nevěděl kam to štrádujem. V autíčku jsem se přikrčil na přední sedadlo a ještě pořád poplakával, ale už to bylo veselejší. Jeli jsme za město a já koukal a koukal. Zase z autíčka ven, tlapky okolo krku paničky a to už jsem jenom zíral a zíral. Nějak to bylo známé.